Charme - Přenos tuku

Každý svého těla strůjcem

A taky se dá říct Každý svého tuku strůjcem. Nemyslím to ironicky, víme dobře, že to tak zkrátka je.

Když nezřízeně hodujeme a lenošíme, tuk se nám ukládá v tukových buňkách tam, kde si umane, a někde jsme pak tukovými polštářky vystláni tak akorát (a dokonce dělají naši postavu hezčí), a jinde až nepříjemně moc... (muži to poznají, když po zimě nedopnou kalhoty, a ženy když se jim úzká sukně, jednu dvě sezóny opomíjená, jednoho rána promění ve svírající podvazkový pás...). Homo sapiens se dokázal dostat na Měsíc, a znělo by neuvěřitelně, kdyby se historií lidstva táhlo potupné přiznání, že s tukem na svém těle si ale bohužel neporadil. Nejdřív jsme si dokázali pomoci liposukcí a posléze jsme přišli i na to, jak ubrat tukových buněk z míst, kde nedělají dobrotu, a přenést je tam, kde poslouží. Běžně se téhle operaci říká fatgrafting, už méně lipotransfer, ale jde o totéž. Plastický chirurg MUDr. Josef Kulhánek, MBA absolvoval školení u Sydney R. Colemana, M.D., celosvětového guru dobře fungujících metod přenášení tukových buněk, a proto jsme požádali právě jeho, aby nám fatgrafting přiblížil do „poslední přenesené buňky“.

Bonusem tohoto výkonu je, že potřebnou tukovou tkáň z podkoží získáváte z míst, kde si pacient nepřeje tuk mít, a přenášíte ji na místa, kde je tuku naopak třeba. Takže reklamním sloganem fatraftingu může být ono známé dva v jednom, v našem případě odstranění i dodání tukové tkáně při jedné operaci. Ohromným plusem z medicínského hlediska je samozřejmě fakt, že do těla aplikujete pacientův autologní, tedy vlastní tuk.

Přenos tuku lákal chirurgy už velmi dlouho, ale teprve před nějakými dvaceti lety se díky dobře zvolenému postupu začaly objevovat efektivní výsledky. Co se počtu tukových buněk týče, začínalo se s desítkami mililitrů přeneseného purifikovaného (vyčištěného) tuku, a dnes se jedná už o stovky mililitrů. Specifickou oblastí je samozřejmě obličej, kde jsou potřeba jen jednotky mililitrů přenášené tukové tkáně.

Přenos tuku – zní to logicky a jednoduše. Laik se ale zeptá „jak“ se tuk přenáší a „jak“ se tkáň na novém místě, kde má žít a působit, chová?

Především se nesmí přenést na cílové místo velký objem tuku v jedné jediné dávce. Tato chyba se dělala v počátcích, a pro tukové buňky to byla katastrofa. Buňky totiž po přenosu živí jen perfuze čili průtok mezitkáňové tekutiny, jinou výživu v té chvíli nemají, žádné cévy do shluku přenesených buněk nevedou. Když tedy byla kulička tuku příliš velká, výživa z okolí do jejího středu nepronikla a centrum přenesené tkáně odumíralo. Tím pádem se ale objem přeneseného tuku výrazně zmenšoval, protože přežily jen ty buňky, ke kterým výživa stačila dosáhnout. Dnes se tuk přenáší po malých krocích, po kapičkách, aby jich tekutina dokázala vyživit co nejvíc.

Od tukové buňky se totiž prakticky očekává jen to, že přežije. Že zůstane v místě přenosu a pomůže vyplňovat objem, který jsme chtěli zaplnit. Přežije-li, dál se nemnoží a chová se jako kterákoliv jiná tuková buňka. Když tloustnete, zvětší se, když hubnete, zmenší se, ztrácí tukový obsah. Množství přenesených buněk je tedy relativně dáno velikostí vyplňovaného objemu.

Jak se objem určí?

Například ňadra je vždy třeba trochu přeplnit. Podle mých zkušeností přežije 30-70% buněk. 30% je logicky výsledek špatný, 70% dobrý. 100% buněk nepřežije nikdy. Když voperujeme pacientce implantát určitého objemu, je výsledek předem známý. U přenosu tuku je objem jen předpokládaný, netušíme, kolik buněk se vstřebá, ztratí. Je to individuální, velmi záleží právě na operační technice, a také na způsobu zpracování přenášeného tuku. Přežití se dá hodnotit za několik měsíců, za půl roku. Zvětšená prsa se mohou změnit, objem se může zmenšit až o polovinu. Stejně tak se to pozná i u propadlých jizev, vypodložených přenesenými buňkami.

Klíčové kroky operace jsou jasné, odebrání a přenesení tkáně. Jak operace probíhá?

Jako při liposukci si lékař zakreslí oblast, odkud se bude tuk odsávat a stejně si označí plochu, kam bude aplikován. Odkud se bude tuk brát, to záleží na domluvě s pacientem. Výhodné je to ze stehen, a ještě lepší z podbřišku nebo břicha, tam bývá tuk pro tyto výkony nejkvalitnější. V těchto lokalitách se najde dostatek tuku i u štíhlých pacientů.

Při odsávání se používají trochu jiné kanyly než při liposukci, ale příliš se od nich neliší. Aplikační kanyly jsou pak tenčí, a případně s krokovačem, který umožní dávkování po drobných tukových kapičkách, v té velikosti, aby mohly být opravdu vyživovány.

Je několik postupů, jak odsátý tuk zbavit olejové složky a vody, kterou obsahuje spolu s liposukční tekutinou. Jedním z postupů je Colemanova metoda čištění tuku v odstředivce

Odstřeďování tuku určitou odstředivou silou po určitý čas zaručí potřebnou purifikaci tukových buněk. Pro přenos se pak využije střední část sedimentu, která obsahuje největší množství buněk neporušených, a také velké množství mezenchymálních kmenových buněk (MSC). Jsou to multipotentní buňky, schopné obnovovat mezenchymální a krvetvorné tkáně, a měnit se na široké spektrum buněčných typů. U tukové tkáně jsou kmenové buňky dostupnější než u kostní dřeně a obsahuje jich více. Tuková hmota se aplikuje hned, není tam žádná časová prodleva. Hmota je náchylná na nedostatek výživy, a aby nedošlo k její degradaci, neměla by při přenosu vůbec přijít do styku se vzdušným kyslíkem. Při manipulaci s tukovou tkání, která je poměrně odolná, se buňky nesmí poničit, aby nepraskly jejich buněčné membrány. To buňky zabije. Musíme dbát i na to, abychom cílové místo buňkami nepřeplnili a nebyly tak pod velkým tlakem.

Mluvili jsme o aplikování po malých kapkách a ne na jedno místo. Když jsme začínali, snažili jsme se, abychom se řadou vpichů dostali do různých vrstev a z různých směrů. Aby byly vstřiky hodně překřížené. Postupně se, díky zkušenostem nejen u nás, ale v celém světě, množství vstupů zmenšovalo a dnes jde maximálně o osm až deset vpichů. Někdy jich stačí i míň.

Ve kterých případech je volba této metody opravdu smysluplná, a přenos vlastních tukových buněk má největší efekt?

Metodou se dá zvětšit objem těch částí těla, kde je indikace k výplním nebo syntetickým výplním. Používá se jednak v estetické chirurgii na zvětšení prsů a korekce jejich asymetrií, dá se použít i na zjemnění kontury prsu po augmentaci, kde u štíhlých žen přece jen mohou být hrany implantátů vidět. Hrany se překryjí vrstvičkou tuku. V malých objemech se dají zvětšit i rty, objem jařmových oblouků pod očima, dá se zvětšit zevní genitál. K dárcovství tuku se v tomto případě využívá zadeček. V rekonstrukční chirurgii se tukem vyplní různé defekty, propadliny jizev, atrofické oblasti...

Jedním z bonusů je, že na cílovém místě dojde k celkovému omlazení tkáně a proto se právě této metody využívá v malých objemech i v obličeji. Tukové látkové buňky spolu s buňkami kmenovými, nacházejícími se mezi nimi, dopomohou k tomu, že místem prorůstají cévy, přinášející nové cévní zásobení. Takže oblast je lépe prokrvena, zlepší se výživa atrofiky podkožních tkání a pleť se očividně projasní.

A rizika metody?

Nelze úplně eliminovat riziko vytvoření cyst a kalcifikací, ale těmto nežádoucím komplikacím se dá předejít právě dávkováním tuku po droboučkých kapkách ve více vrstvách a liniích. Dříve bylo riziko mnohem větší. Když se celá dávka tuku injekční stříkačkou doslova „naprala“ do jednoho místa, utvořila se špatně vyživovaná tuková koule, uprostřed znekrotizovala a vznikla olejová cysta, která zvápenatěla.

Důležitou roli hraje i věk pacienta. Čím je vyšší, tím jsou šance na zásobení a přežití buněk poněkud horší. Ale není žádná věková hranice, po které by se metoda použít nedala. Problémem jsou samozřejmě přidružené choroby. Nejmarkantnějším příkladem je diabetes. Diabetikům bych nedoporučoval podstoupit tuto operaci jen a jen z kosmetických důvodů, snad by se u nich daly, a zase jen v krajním případě, řešit přenosem tuku nějaké diabetické defekty. Zvětšovat prsy ženám, trpícím touto chorobou, není vhodné. To platí i u jiných metabolických chorob.

Po operaci záleží také na tom, jak se člověk k onomu místu chová, protože oblast, kam se tuk přenáší, by neměla být pod velkým tlakem. Na rozdíl od stavu po liposukci se nedoporučuje nosit příliš těsné prádlo. Přenesené buňky zbavujeme utlačováním kyslíku, který k nim proudí z lymfatické a mezibuněční tekutiny.

Je nutné, aby pacienti museli po operaci zůstat pár dní u vás, pod lékařským dohledem?

Většinou se přenos tukových tkání – až na některé výjimky – provádí v celkové anestezii, takže i kvůli tomu je nutné pak u nás přespat. Kontroly plánujeme jako po běžné liposukci. Po týdnu a pak s několika týdenním odstupem.

Rozhodnete-li se být opravdu aktivním „strůjcem těla svého“ a podstoupit tuto jistě lákavou operaci, porovnávejte všechna svá pro a proti nejen před zrcadlem v přítmí obýváku, ale hlavně v ordinaci s naším zkušeným plastickým chirurgem. Zbytečné obavy se rozptýlí, a žádná podstatná maličkost se neopomine. A rozhodnete-li se pak dát svým tukovým buňkám šanci a pasovat je do role vašeho vizážisty, bude to jistě rozhodnutí správné. A správné rozhodnutí je přece vždycky variantou šťastnou. A proč si nedopřát tu radost a nebýt i strůjcem štěstí svého a svých dobrých pocitů?